Po dlouhé době přidávám nový článek, ve kterém se dozvíte, jak náš pobyt na Novém Zélandu pokračuje….. Poté, co jsme ukončili naše druhé dobrovolničení, ubytovali jsme se ve stejné čtvrti – Ponsonby v Brown Kiwi Backpackers Hostelu. A tady nastala chvíle, kdy jsme věděli, že se naše finanční rezervy rychle zmenšujou a my si musíme najít nějakou práci. Trošku jsme byli nervózní, přeci jen se blížil konec srpna a pořád tu byla zima, ale shodou okolností jsem zjistila, že mohu v našem hostelu dělat na částečný úvazek pokojskou a tzv. night managera. Nebylo to na plný úvazek, ale pro začátek nám to stačilo….alespoň něco, co nám “zaplatilo ubytování”.
Pro představu Ponsonby čtvrti:
Mě a Martinovi to připomíná nynější Karlín v Praze. Najdete tu spoustu obchůdků, restaurací, kavárniček, vintage shopů, park, do centra to máte jen 30 minut chůzí apod., jen co se týče cen, tak už se nacházíme v Praze ve Starém Městě.
Naštěstí sehnal práci i Martin. Pracuje také v hostelu (v centru Aucklandu) jako general maintanance (v překladu jednoduše – údržbář). Na konci srpna jsme si tedy stanovili cíl, jak dlouho chceme pracovat, než se rozhodneme poznat i krásy Nového Zélandu. Celkem to vyšlo zhruba na 20 týdnú…. Nyní už máme více než polovinu za sebou.
A co Vám můžeme po těch několika týdnech sdělit za zážitky a zkušenosti? Čtěte dál….
Pokojská, recepční a night manažerka
Začnu nejprve u sebe. Asi po 4 týdnech jsem na úklid a noční management zůstala sama, jelikož se moji “kolegové” rozhodli po 5 a 6 měsících opustit Auckland a začít cestovat. Hlavní manažer se mě zeptal, jak svoji situaci vidím, tak jsem řekla, že to zvládnu, ale kdyby se na jeden nebo dva dny v týdnu nabídla nějaká pomoc, určitě tím nepohrnu. Zároveň se mě i zeptal, zda bych zvládla občas i vypomoct na recepci a tak jsem si řekla, že to bude trochu challenge, ale proč ne…. Vždycky se mohu rozhodnout skončit.
Vzhledem k tomu, že jsme v malém hostelu a panuje tu rodinná atmosféra, po několika dnech se ze mě v podstatě stala tzv. Housewife Hostelu. Hosti mě vidí v 7 ráno u snídaně, během dne při úklidu, i v 11 večer, když domlouvám připitým hostům, že zahrada se zavírá a musí se odebrat do svých pokojů nebo do nějakého klubu ve městě. Občas mám i pocit, že mě někteří vnímají jako mámu…. Měla jsem to potěšení naučit mladší cestovatele (kolem 20tky) používat mikrovlnku, pračku, plynový sporák (ne opravdu si nedělám legraci)….a naopak oni poznali, že když si po sobě neumyjou nádobí a nechají v kuchyni bordel, že jim jejich “máma” nechá slušně napsaný vzkaz, že nejsou v MAMA HOTELU a tenhle servis nemají v ceně.
Jelikož trávím většinu času v hostelu a jsem v podstatě stále na jednom místě, začala jsem hledat nějakou činnost, při které bych si pročistila hlavu a relaxovala. A tak jsem začala péct poctivé české dobroty! Ani ve snu by mě nenapadlo, že to pro ostatní bude v podstatě vyšší gastronomie. Nikdy v životě jsem neslyšela tolik pochval jako tady….obzvlášť si cením toho, když to řeknou Francouzi… přeci jen si potrpí na hodně dobré jídlo, ale jak sami přiznali….raději si někam zajdou, než aby se s tím plácali doma…na to jsou moc líní. Nejvíc jsem se pobavila, když jsem se rozhodla upéct povidlové buchty a ptali se, v jaké škole jsem se to učila a jak je možné plnit a motat to těsto tak, že mi ta náplň nevyteče…..
Naopak Němcům jsem perníkem (politý čokoládou s ořechy) připomněla předvánoční období v Německu. O tom, že tu každý týden peču domácí chleba, který mají Němci hodně podobný jako my, ani nemluvím. Takže když to shrnu, tak mě to přivádí k myšlence, jestli si tu nemám otevřít pekárnu nebo kavárnu. Drtivá většina hostů se shodla na tom, že klidně kvůli tomu znovu přijedou do Aucklandu 😀
Navíc jsem si nedávno splnila jeden z dalších snů a úspěšně dokončila baristický kurz, protože prostředí a atmosféru kavárny miluju. A jsem ráda, že jsem do školy mohla chodit právě tady. Ne nadarmo se asi říká, že Novozélanďané jsou co se týče kvality kávy nekompromisní. Už i já se chovám stejně a pokud dostanu s prominutím nějakou hrůzu, okamžitě odcházím….
Pokud bych se vrátila ještě k práci v hostelu, tak je to pro mě opravdu velká zkušenost, především i proto, že je hlavní manažer Němec a co si budeme povídat, mají to v sobě zakořeněný…..všechno musí být na čas, 1 postel 5 minut, privátní pokoj se vším všudy max. 15 minut apod. Protože jsem se ale zároveň s věkem naučila nenechat si všechno líbit, měla jsem s manažerem trochu vážnější rozhovor.
Abyste tomu dobře rozuměli, neustále jsem slyšela, že jsem pomalá, v rozích že není perfektně čisto apod. Moje každodenní rutina zahrnuje úklid 7 koupelen, průměrně 10 pokojů, 4 kuchyně, vysávání celého hostelu a dokázat vyhnat všechny hosty z hlavní kuchyně, vytřít ji a hned ručníkem vysušit (ta je totiž nejvíce zaplněná a neustále tam někdo něco vaří). Vše mám hotovo za 3 hodiny…někdy za 3,5….záleží také na tom, jak moc jsou hosté spolehliví a uklidí si po sobě bordel. No zkrátka mi řekl, že by to zvládl rychleji a že není fér, když mi musí platit někdy půl hodiny navíc.
To jako vážně??????
A tak jsem narovinu řekla, že zkrátka nejsem perfektní jako on a stačí aby mi řekl, že chce jinou pokojskou, že nemám problém si najít jinou práci. Sezóna už začala a moc lidí naopak nechce ve městě zůstávat. Raději volí práci na farmách nebo na sadech. A abych tomu dala ještě třešničku, rozhodla jsem se, že se podělím se svojí situací i majitelce. Ta se mnou naštěstí souhlasila a v podstatě ji hodně mrzelo, v jaké situaci se nacházím, protože si cení toho, že tu pracuju sama každý den. A jak jsme se obě shodli, je to hostel, ne 5* hotel.
Po mém rozhovoru s ní, si majitelka dala schůzku s hlavním manažerem, který mě následující den pozval na kávu a dortíček, abychom si promluvili a situaci vyřešili ke spokojenosti všech 🙂 Z počátečních obav jsem nakonec ráda, že jsme se domluvili a nyní je práce klidnější i přesto, že je sezóna v plném proudu a v hostelu je víc rušno. Dokázali jsme najít takový kompromis, že když jsem suverénně manažerovi oznámila, že si chci splnit další ze svých snů a začít chodit na baristický kurz, neměl proti tomu námitky. Dokonce je i trošku vidět, že manažer začíná být nervózní, protože správně tuší, že jsem na Nový Zéland nepřijela dělat kariéru pokojský.
Tak co ta angličtina?
Jedna z dalších otázek, kterou mi z domova kladou je, jak vypadá moje angličtina. Pocitově bych řekla, že pořád hrůza, ale už se mi stalo, že se mě pár hostů ptalo, jestli jsem místní a když jsem odpověděla, že fakt neeeee, tak podotkli, že mám fakt dobrou angličtinu a že by chtěli mluvit stejně jako já. Moc to nechápu, ale v podstatě už ten rozdíl začínám vidět.
Nemám hrůzu z toho zvednout telefon a mluvit, v obchodě a v kavárně už prohodím s personálem víc slov než hello a how are you. Stejně tak, když do hostelu přijedou hosté z anglicky mluvících zemí, nemám problém s nimi strávit 2 hodiny konverzací na různé téma (už nemám výraz jako dřív, kdy jsem angličtinu jen poslouchala a připadalo mi, že lidi z anglicky mluvících zemí musí rozebírat atomovou fyziku :D)… ale závěrem bych chtěla podotknout, že pořád je co zlepšovat. Hodně záleží také na tom, jaký akcent dotyčný používá…. Třeba jeden týpek z Liverpoolu? Tak toho jsem totálně nedávala, naopak lidi z Kanady nebo USA byli na poslech mnohem lepší.
General Maintenance –> General Maintenance Manager
O Martinový šikovnosti by se dalo mluvit hodiny. A musíme si přiznat, že díky tomu jsme v Asii mohli zůstat tak dlouho. Zlatý ručičky jsou tady na Novém Zélandu opravdu žádaným zbožím (stejně jako u nás doma), ale oproti tomu, jsou tady lidé platit i hodně dobré peníze. Pro představu….jsi elektrikář a máš registraci, není problém najít plat 70 NZD/ hodinu (cca 1050 CZK) – takže rodinko plná elektrikářů, nechcete přijet na brigádu???? 🙂
Stejně ale jako jinde, je problém ten nedostatek lidí. I cestovatelů, kteří pracují rukama, je málo. Když jsme se tu bavili s ostatníma hostama (Němci a Francouzi převážně) a ptali se mužský populace, jakou práci by chtěli sehnat, tak jednoznačná odpověď byla: no určitě něco v klidu v kanceláři. Pracovat rukama si vůbec nedovedu představit. Stejně úsměvná odpověď byla od těch věkově mladších: no já bych chtěl natáčet videa nebo být influencer. Moje otázka: A nějakou klasickou a opravdovou práci, kdyby to nevyšlo? Odpověď: Reálně pracovat se mi zdá nemožný….nedej bože něco opravit. To se zavolá servis ne? Takže asi takhle vypadá budoucí generace.
Proto se není čemu divit, že se Martin po pár dnech stal manažerem údržby a všechno má na starost. A vzhledem k tomu, že je navíc elektrikář, jsou to pro něj body navíc. V podstatě je celkově pro Nový Zéland ekonomicky přínosný a tak není divu, že ho po krátké době informovali o možnosti získání „Pracovního víza“.
Slovo na závěr?
Když se ohlédnu pár týdnů zpět a vzpomenu si na tu nejistotu, zda si zvládneme najít práci a finančně náš pobyt na Zélandu utáhneme, jsem ráda, že jsme se nevzdali a s klidným svědomím můžu říct, že jsme se zase oba posunuli dál. Nyní vzpomínáme i na poznámku, kterou jsme slyšeli před cestou do zahraničí: A to si myslíte, že tam s nějakou prací na vás budou čekat s otevřenou náručí??? Probuďte se a nebuďte snílci!
NENENE…..opravdu tady nikdo s otevřenou náručí na nikoho nečeká. Záleží jen na vás, jak se k tomu postavíte a zda zatnete zuby, budete ze začátku přežívat s minimem, až se postupně dostanete zpět do stejné (nebo dokonce i lepší) situace. Úspěšní lidé o tom vědí své, protože i oni museli něco obětovat, překonat spoustu překážet, aby se nakonec mohli pochlubit tou špičkou ledovce – ÚSPĚCHEM!
