Mnoho lidí se nás před začátkem cesty ptalo, co nás vedlo k tomu, že jsme se rozhodli dlouhodobě vycestovat do zahraničí. Níže Vám zkusím popsat, jaký impulz nakonec vedl k našemu rozhodnutí.
Všichni zřejmě znáte klasický vzorec života. Chodíte do školy, studujete, sem tam někdo vyrazí na výměnný pobyt, někdy potkáte životního partnera, začnete pracovat, najdete si společné bydlení, přijde svatba nebo děti, žijete krásný rodinný život a Vaši rodiče jsou na Vás pyšní. Ale my jsme řekli NE.
Spoustu z Vás nás zná a ví, že jsme až do našeho odjezdu bydleli střídavě u rodičů. Není to v dnešní době nic neobvyklého, ale i když vše rodiče myslí vždy v tom nejlepším smyslu, stále jste pod jejich střechou a musíte respektovat jejich pravidla. Pokud se Vám nelíbí, odstěhovat se musíte Vy – ne rodiče! My oba dva našim rodičům moc děkujeme za trpělivost a nabídku střechy nad hlavou, ale ne vždy máte v práci nebo celkově dobrý den a už se sem tam chytnete a rozhovor někdy vygraduje v ostřejší diskuzi s otázkou – A jak to vidíte dál? Otázka se většinou opakuje, pokud v okolí nebo u někoho z příbuzných vidíte změny. Svatba, stavba rodinného domku, koupě bytu, mimčo a u Vás stále nic. Neříkám, že ani my to nevidíme časem jinak, jen jsme stále měli pocit, že našemu vztahu něco chybí.
Nejsme spolu krátce…… 4,5 roku už je docela dlouhá doba, pokud jste s protějškem od začátku spolu každý den, ale závazek, který slibujete u oltáře (že někoho budete milovat až do konce života) nebo narození mimča či investování do společného bydlení, chce dle našeho názoru zkoušku vypjatých situací, kdy se musíte spolehnout pouze jeden na druhého bez pomoci okolí. Na závěr k tomu mohu dodat jen citát, který mi kamarádky – Verča a Léňa – napsali na památku do ručně vypracovaného cestovního pasu.
,, Není drsnější způsob, jak poznat, jestli někoho máte rádi nebo ho nenávidíte, než s ním cestovat”. (Mark Twain)
A proto jsme vystoupili ze své komfortní zóny, naplnili batoh a vyrazili do světa!