Tamaki Maori Village

Konečně došlo i na místo, kam jsem se nejvíc těšila. Byla to sice nejdražší položka, co se týče ceny vstupného, ale ten zážitek stál rozhodně za to! A na druhou stranu, co víc si může člověk přát na Novém Zélandu než poznat maorskou kulturu v žijící maorské vesnici, která všechny tradice předává dalším generacím. Oproti tomu přecpaný a uspěchaný Hobitín vytvořený jen díky natáčení Trilogie Pána Prstenů se může jít bodnout! Pořád se opakuje, že turismus a globalizace ničí autentickou krásu jednotlivých zemí, to je asi hlavní důvod, proč jsem byla z této návštěvy tak nadšená!

A to bych nebyla já, kdybych nezabookovala nejen prohlídku vesnice, ale celý večerní program s přivítacím ceremoniálem, prohlídkou vesnice s výkladem u každého stanoviště, tancem, zpěvem a večeří.

Tamaki Maori Village

V roce 1989 to všechno začalo. Doug a Mike Tamaki navždy změnili způsob, jakým lidé z celého světa zažívají kulturní vyprávění. Nyní o 30 let později se Tamaki Maori Village stala ikonickou značkou v cestovním ruchu a je nejuznávanější kulturní atrakcí na Novém Zélandu. V roce 2018 získala cenu Traveller’s Choice za 7. nejlepší zážitek na světě.

V srdci vesnice jsou 3 hlavní body:

Mana Whenua (Země)
Mana Tangata (Lidé)
Mana Atua (Víra)

Maorská kultura

Zahrnuje zvyky, kulturní praktiky a přesvědčení domorodých obyvatel na Novém Zélandu. Pochází a je stále součástí východní polynéské kultury. Slovo Māoritanga se často používá jako synonymum pro maorskou kulturu. V moderní době byla Māoritanga ovlivněna rostoucí urbanizací a užším kontaktem s Novozélanďany evropského původu (neboli Pākehā).

Tradiční umění Māori hraje v novozélandském umění velkou roli. Patří mezi ně whakairo (řezba), raranga (tkaní), kapa haka (skupinová ceremonie), whaikōrero (oratorium) a tā moko (tetování). Reprezentované vzory a postavy zaznamenávají víru a genealogii (whakapapa) Maorů. Často postupují podle technik svých předků, ale v 21. století zahrnuje Māoritanga také současné umění, jako je film, televize, poezie a divadlo.

Maorský jazyk je známý jako Te Reo Māori, zkrácený na Te Reo (doslovně „jazyk“). Na začátku dvacátého století se zdálo, že stejně jako další aspekty maorského života zaniknout, ale díky podpoře vlády v 80.letech se ve školách začalo vyučovat i v maorském jazyce.

Historie maorské kultury

Kulturní historie Maorů je neoddělitelně spjata s kulturou Polynésie. Nový Zéland je jihozápadní roh Polynéského trojúhelníku v oblasti Tichého oceánu. Trojúhelník zahrnuje Havajské ostrovy, Velikonoční ostrovy (Rapa Nui) a Nový Zéland (Aotearoa). Sdílí podobné jazyky, náboženství, sociální organizace, mýty i materiální kulturu.

Polynésané cestovali po moři dlouhé vzdálenosti a přítomnost žen ve velkém počtu nebyla náhodná, ale úmyslná. Nejnovější spolehlivé důkazy naznačují, že k počátečnímu osídlení Nového Zélandu došlo kolem roku 1280 n.l. V roce 1769 se zkušený navigátor Tupaia připojil ke kapitánovi Cookovi v Endeavouru. Tupaia dokázal porozumět maorskému jazyku, protože byl velmi podobný jazyku, kterým mluvil. Jeho přítomnost a schopnost překládat měla velký význam ve styku Evropanů s domorodými Maory na Novém Zélandu.

Kulturní koncepty

Některé základní kulturní koncepty Māoritangy jsou přítomny v celé Polynésii, ale všechny byly pozměněny jedinečnou novozélandskou historií a prostředím.

Mana (moc a prestiž)

Mana znamená posvátnou moc nebo autoritu, která je udělovaná bohy na rodovou linii náčelníků, neboli tohunga. Zatímco samotná Mana je nadpřirozeným darem, náčelník ji může ztratit nebo zvětšit.

Whakapapa (genealogie)

Whakapapa je původ osoby, objektu nebo zeměpisné oblasti. Whakapapa člověka vytváří jeho Manu a kmenové vztahy.

Utu (rovnováha a harmonie)

Utu je často spojeno se slovem „pomsta“. V širším slova smyslu je však Utu míněno jako zachování rovnováhy a harmonie v civilizaci. Chyba musí být vždy napravena a laskavost vrácena. Prostředky se však mohou v jednotlivých případech značně lišit. V rámci výměny darů Utu vytváří a udržuje sociální vazby a závazky.

Výměna dárků se řídila třemi základními principy:

Darování musí být svobodné a spontánní.
Je v platnosti přísný systém závazků, podle kterého byl příjemce povinen zvýšit hodnotu daru.
Systém požaduje, aby byly zavedeny další sociální závazky, které budou pokračovat ve výměnách darů.

Neschopnost reagovat znamenala ztrátu Many nebo vlivu. Zatímco dar znamenal povinnost vrátit laskavost, stejná odplata platila při urážce a mohla znamenat boj.

Kaitiakitanga

Znamená opatrovnictví nebo ochranu a v moderním používání se většinou týká ochrany přírodního prostředí.

Tapu (zakázaný a posvátný)

Tapu je podobný Mana. Společně udržují harmonii věcí. Tapu udržuje strukturu a společenský řád. Lze to považovat za právní nebo náboženský koncept, který je zaměřen na myšlenku „zakázat“ a „posvětit“. Když je osoba, místo nebo věc považována za Tapu, je často charakterizována jako něco s vysokou hodnotou a významem.

Kaumātua (rada starších)

Kaumātua je respektovaná domorodá rada starších (obě pohlaví) v komunitě Maorů. Jsou jmenováni svými lidmi, kteří věří, že vyvolení starší mají schopnost učit a vést současné i budoucí generace.

Kōhā (dárky)

Kōhā jsou dary hostitelům (dřívě se věnovalo jídlo nebo tradiční předměty, ale v dnešní době se často dávají peníze). Podstatou Kōhā je to, že je dobrovolné a vychází ze srdce, takže určení částky je v rozporu s jeho duchem. Příjemci se spoléhají na dárcovu arohu (empatii), manaakitangu (pečovatelství) a wairua (ducha).

Matariki (Nový rok)

Matariki, „Maorský Nový rok“, slaví první vzestup Plejád na konci května nebo začátkem června. Je to den, kdy vzdávají úctu lidem, které ztratili, ale také získali za poslední rok, který uplynul. Den a noc slaví modlitbami, hodováním, zpěvem a hudbou.

Toi whakairo (řezbářství)

Maorské tradiční umění ve dřevě, kameni nebo kosti. Dřevo bylo vyřezáváno v domech, plotech apod. Kámen, nejlépe velmi tvrdý Pounamu (zelený kámen), byl hlavním materiálem pro nástroje všeho druhu. Kosti se používaly pro rybí háčky, jehly atd.

Předevropské příběhy a legendy Maorů byly předávány ústně, tkáním a řezbami. Některé přežívající whakairo neboli řezby jsou starší 500 let. Tohunga whakairo jsou mistři ve svém oboru. Carving je umění Tapu, a proto podléhá jeho pravidlům a zákonům.

Institut umění a řemesel Māori ve Whakarewarewa v Rotorua je pevností tradičních řezbářských dovedností. Hone Taiapa byl nějakou dobu hlavou této školy.

Tkaní (raranga) a tradiční oblečení

Před evropskou kolonizací nosili Maorové tkané oděvy (ochrana před počasím a označení sociálního postavení). Nosili se 2 hlavní oděvy: sukně nošena kolem pasu zajištěná opaskem a plášť nošený přes ramena. Pláště (korowai) byly symboly vysoké hodnosti.

Textilie byly vyrobeny z řady rostlin, včetně harakeke (lnu z Nového Zélandu), wharariki, tī kōuka, tōī, pīngao, kiekie a toetoe. Surové lněné listy byly rozděleny a tkány na rohože, provazy a sítě, ale připravené lněné vlákno (muka) se stalo základem většiny oděvů.

Ve srovnání s evropským oblečením trvala výroba tradičních oděvů dlouhou dobu a nenabízely velkou ochranu před měnícím počasím. Maorové tak přijali evropské oděvy, které se brzy staly široce dostupné. Od konce 19. století se tradiční oděv používá pouze při slavnostních příležitostech.

Tetování (tā moko)

Tā moko je tradiční tetování kůže. Před kolonizací přijala většina vysoce postavených osob Moko jako důležitý mezník mezi dětstvím a dospělostí a ti, kteří odešli bez nich, byli vnímáni jako méně sociální. Umění bylo posvátnou činností doprovázenou mnoha obřady a rituály. Muži obvykle přijímali moko na tvářích, hýždích a stehnech, ženy na rtech a bradách. Tetování uvádí podrobnosti o rodokmenu, stavu a původu nositele.

Kapa Haka

Kapa haka doslova znamená „skupinu“ (kapa) a „tanec“ (haka). Prostřednictvím písně a tance vyjádřují a předvádějí své dědictví a kulturní polynéskou identitu. Představení zahrnuje sborový zpěv, tanec a pohyby spojené s přímým bojem.

Typy hudby a tance jsou waiata tira (zahřívací píseň), whakaeke (vstupní píseň), waiata-ā-ringa (akční píseň), haka (výzva), pou nebo mōeatea (zpěv ve starém stylu), poi ( koordinované houpání koulí připojených k provázkům) a whakawātea (závěrečná píseň). Mohou také zahrnovat tītī tōrea (synchronizovaná manipulace s tenkými tyčinkami). Při plném představení, které může trvat až 40 minut, se může každý typ hudby nebo tance objevit více než jednou.

Hudba pro kapa haka je primárně vokální. Všechny typy písní, s pozoruhodnými výjimkami mōeatea a haka, jsou strukturovány podle harmonie evropského stylu, často s doprovodem kytary a akustikou. Písně zahrnují podněty deklarace ve stylu haka, stejně jako taneční pohyby, výrazy obličeje a další tělesné a sluchové signály, které jsou pro Maory jedinečné.

Jedinými hudebními nástroji, které se používají v kapa haka, jsou kytara, pūtatara lastura, zvuky poi a rākau a perkuse těla, zejména lisování nohou.

Haka
Haka jsou popisovány jako výzvy a tradiční válečné tance. Muži jsou v popředí a ženy je podporují za nimi. Jde o vokální představení zahrnující rytmické deklamace a agresivní výrazy obličeje (pūkana, doslova „do očí bijící“), pohyby těla a chování. Muži intenzivně využívají pěchování nohou, nárazu těla a grimasy ve snaze vypadat hrozivě. Nyní je tento tanec pravidelně prováděn zástupci Nového Zélandu ragbyových týmů před začátkem hry.

Poi

Poi jsou ženské tance zahrnující houpání koulí, o velikosti tenisových míčků, připevněných k šňůrám. Dnes se Poi používá k předvedení krásy a půvabnosti žen. Účinkující houpají míče synchronně v různých polohách a rytmech a zároveň zpívají píseň (waiata poi). Vykazují velkou obratnost a koordinaci. Zvuk Poi, kdy udeří do rukou, je důležitou součástí hudebního doprovodu.

Tītī tōrea

Tītī tōrea jsou páry vyřezávaných tenkých tyčinek o šířce ramen. Stejně jako poi se i tītī tōrea figurují synchrónně a s hudbou.

Marae

Marae je místo, kde se konají setkání a ceremonie v souladu s tradičními protokoly. Symbolizuje jednotu skupiny a skládá se z otevřeného vyklizeného prostoru před velkým vyřezávaným zasedacím domem. Konají se zde formální přivítání, oslavy, svatby, křtiny, shledání a tangihanga (pohřby).

Hui neboli setkání

Začíná se pōwhiri (uvítací ceremonií). Návštěvník je přivítán agresivní výzvou válečníka vyzbrojeného taiahou (tradiční bojovou skupinou), která pak návštěvníkovi nabídne známku míru, jako je kapradina. Přijetí kapradiny tváří v tvář agresi je projevem odvahy a Many návštěvníka. Pōwhiri je vysoce strukturovaná a podle tradičního formátu.

Náboženství

Tradiční náboženství Maorů se od svých polynéských kořenů téměř neodchýlilo. Podle toho byly všechny věci považovány za osoby mající životní sílu. Bůh Tangaroa byl zosobněním oceánu a předkem všech ryb, Tāne byla zosobněním lesa a předkem všech ptáků a Rongo byl zosobněním pokojných činností, zemědělství a předkem pěstovaných rostlin.

Tradiční kuchyně (Kai)

Když původní obyvatelé dorazili na Nový Zéland z tropické Polynésie, přinesli řadu rostlinných potravin, včetně kumary (sladké brambory), tara, uwhi, hue and tī-pore. Většina z těchto rostlin rostla dobře pouze na severu Severního ostrova. Naopak kumara mohla být pěstována všude, skladována i přes zimu, a tak se stala hlavní potravou všech obyvatel. Novozélandské rostliny, jako je kapradina, se staly důležitou součástí stravy, spolu s hmyzem, jako je huhu grub nebo žížaly zvané noke.

Jídlo se vařilo v pecích pod zemí (známé jako hāngi nebo umu). Kameny se ohřívali ohněm a nahoru se položilo jídlo zabalené v listech. Mezi další způsoby vaření bylo v geotermálních oblastech v páře pomocí přírodních horkých pramenů a bazénů.

Maorové jsou jedním z mála obyvatel, kteří nemají žádnou formu tradičního alkoholického nápoje.

Dnešní maorská kuchyně je směsicí tradiční kuchyně Maorů, staromódního anglického vaření a současných jídel. Dvě jídla, která se považují v dnešní době za tradiční maorská jsou: vařené vepřové maso s bramborem, kumarou a knedlíkem, a vepřové maso a puha (prasečí bodlák). Významný je také réwena neboli „maorský chléb“, který se vyrábí z kvašených brambor.