Vzpomínám si, když jsme se na delší dobu usadili v Malajsii a lákali ostatní členy rodiny, aby se přijeli za námi podívat a odpočinout si od práce. Nevím proč, ale vždycky když se nám někde moc líbí, máme potřebu to ukázat i našim známým…..nabídku do Malajsie využili dva moji bratranci a sousedka. Pro ostatní bylo 14 hodin v letadle jen v představě neskutečně dlouhých. A co teprve naše nabídka podívat se na Nový Zéland a strávit v letadle z Dubaje jeden z nejdelších letů vůbec (cca 17 hodin a dalších 6 hodin ještě z Prahy do Dubaje). To je teprve výzva! Ale k naší velké radosti se našly dvě dobrodružky 🙂 Tentokrát za námi dorazila Martina mamka a ségra.
Na začátek a srovnání se s časovým posunem jsme zařídili ubytování u nás v hostelu Brown Kiwi. Dokonce i můj šéf si přál vědět, jak se řekne česky paní a slečna, aby mohl obě dobře přivítat. Bylo to od něj opravdu hezké a naopak my jsme trochu schytali kritiku za to, že Martin se před jejich příjezdem neostříhal, neoholil a ani nekoupil mamince kytku. Trochu porovnával stejnou situaci, když za ním přijela jeho maminka…..upravenej, nastrojenej s kyticí jí jel vyzvednout na letiště. Trošku jsme mu způsobili infarkt, když jsme řekli, že jsme holkám našli autobus, kterým se dostanou do centra, kde na ně budeme čekat. Žádné vyzvednutí na letišti se konat nebude. Podle Martina to byla taková zkouška pro cestovatele, zda se dostanou z bodu A do bodu B. A holky to zvládly na jedničku!
První okamžiky v Aucklandu
Setkání po více než půl roce nám udělalo opravdu velkou radost. Mě o to víc, když mi holky dovezly pár věcí, které jsem potřebovala. Ještě štěstí, že naše rodiny žijou v jedné vesnici, dobře se znají a fungují nejrůznější videohovory po celém světě. Navíc s nimi přiletěly ještě dárky od Ježíška.
V Aucklandu jsme se nezdržovali moc dlouho. Měli jsme štěstí, že holky se s časovým posunem srovnaly dobře a jak samy říkaly, přijely si to hlavně užít, spát můžou doma 😀 Ukazovali jsme naše nejoblíbenější místa, nemohli jsme samozřejmě vynechat nejvyšší vrchol Mt Eden, kde je krásný výhled na celé město, později následovala prohlídka přístavu s tradiční ochutnávkou Fush and Chups, návštěva mého oblíbeného bezobalového obchodu, zmrzlinárny a nechyběla ani večerní procházka ve Freeman´s Bay.
Pro milovníky Eco obchodů
Jak budeme cestovat?
Největším snem většiny cestovatelů je cestování na Novém Zélandu v obytném vanu. Proto jsme většině způsobili malý šok, když jsme oznámili, že si půjčíme auto v půjčovně a ubytování seženeme přes Airbnb nebo v hostelech. Ve stručnosti vám mohu totiž potvrdit, že to není s tím vlastním vanem vůbec jednoduché. Ale každý má určitý styl cestování a pokud je to něčí sen….proti gustu….
V hostelu jsme bydleli dost dlouho na to, abychom se setkali s hodně lidma kteří zoufale sháněli van v dobré kondici (např. rok výroby 1995) za co nejlepší cenu. Samozřejmě to bylo obvykle 2x dražší než si původně mysleli a pokud sehnali levnější variantu, vraceli se s tím, že při kontrole se zjistilo několik závad, takže je ty opravy vyšly na dalších několik stovek až tisíc dalších dolarů. K tomu musíte počítat s tím, že potřebujete mít v pořádku technickou a pojištění, parkování už dávno není zdarma, benzín atd. A následně jsme viděli i druhou stranu, jak se každý snaží po svém cestování ten svůj van co nejrychleji prodat (nejlépe za vyšší cenu), ale většinou byli rádi, když se ho vůbec zbavili. Je to tady typický začarovaný kruh….naopak přes půjčovnu vám všechny starosti odpadají a vy víte, že ho vrátíte a o nic dalšího se starat nemusíte. Navíc máte i během půjčky plné pojištění. Jen tak pro zajímavost jsme si spočítali, na kolik nás vyšlo půjčovné auta, cesta vlakem z Aucklandu do Wellingtonu, benzín i ubytování v hostelech + přes Airbnb a cena byla stejná, né-li nižší.
Takže nejčastější argument všech cestovatelů, že chtějí vlastní van z důvodu nejlevnější varianty cestování a bydlení zároveň, už dávno není pravdivý .
Cesta vlakem z Aucklandu do Wellingtonu
Je zajímavé, že vlak není na Novém Zélandu tak obvyklým dopravním prostředkem jako v Evropě a i Evropani (dlouhodobě žijící na NZ) se divili, že se tady dá cestovat vlakem. Co jsme zjistily, tak je to i finančně hodně drahé a víc se vyplatí letenka. O zkušenost jsme ale nechtěli přijít, a tak naše cestování začalo cestou vlakem z Aucklandu do Wellingtonu se společností Northern Explorer. Pro představu nás jízdenka vyšla cca 200 NZD / osobu.
Během jízdy zažijete extrémy novozélandské scenérie, od úrodné zemědělské půdy Waikato po sopečné vrcholy centrální náhorní plošiny a šumivé pobřeží Kapiti. Cesta vede přes národní park Tongariro, kde jsou 3 velkolepé sopečné hory – Tongariro, Ngāuruhoe a Ruapehu. Není překvapením, že zde můžete vidět sněhem pokryté pole, starověké lávové toky a husté bukové lesy.
Odjezd vlaku z Aucklandu byl v 7:45 hod. ráno a příjezd do Wellingtonu v 18:25 hod. večer.
Pro někoho to může být velký mínus, ale během většiny cesty nemáte na telefonu signál….ale, kdo by potřeboval čumět do telefonu, když projíždíte tak nádhernou přírodou.
Také se nebojte, že budete po cestě umírat hlady, jídelní vůz je součástí vlakové soupravy, ale můžete mít i něco “z domova”. A pokud si chcete při cestě protáhnout nohy a vyvětrat se, můžete přejít do otevřeního předního vagónu, kde máte jediněčnou možnost mít perfektně vyfoukané vlasy 😀
