Letiště Václava Havla v Praze a další loučení

Ani jsme nemrkli, půl roku uteklo jako voda a termín odletu za naším dalších dobrodružstvím byl tu! Člověk se vždy snaží ještě před odletem vidět co nejvíce svých blízkých, ať už jde o rodinu, přátele nebo kolegy z práce. Ani nám se loučení nevyhlo a ač se to může zdát pro někoho překvapující, loučilo se nám mnohem hůř, než když jsme odlétali poprvé. Za sebe můžu přiznat, že už při loučení v práci jsem byla smutná. Když jste někde rádi a pracujete s chutí i přesto, že toho je moc a máte kolem sebe skvělý kolektiv lidí, tak se to nerado opouští. O Kofi-partě ani nemluvim – Martin byl na tom úplně stejně.

Odlet z Letiště Václava Havla jsme měli ve 21:35 hod. a i přes pozdní čas odletu jsem moc ráda, že se s námi obě rodiny přišli v plném počtu rozloučit. Samozřejmě, že nechyběly slzičky (přesto, že nám obě mamky slibovaly, že brečet nebudou), ale trochu to k tomu loučení patří. A protože jsme v letadle měli ještě chvilku čas, zkusili jsme videohovor. No a co nevidíme…..celá rodinka v restauraci na večeři – a bez nás! Cpali si pěkně pupíčky, takže smutek byl ta tam 🙂 Ale néééé….sranda musí být. My už v tom letadle taky šilhali hlady. Ještě že nás z domova trošku vybavili sladkostma. Na letišti jsme stihli jen přípitek nealko Bohemkou….na šťastný let!

Každopádně byl let do Dubaje klidný, bez turbulencí, s výbornou večeří a skvělou filmotékou. Já neodolala filmu A star is born (romantika s dojákem na konci…klasika), Martin dal přednost komedii Johnny English Strikes Again. Poté se nám dokonce i na pár hodin podařilo usnout.

Přestup v Dubaji

Do Dubaje jsme přiletěli nad ránem před 6:00 hod. místního času (v ČR bylo o 2 hodiny méně) na B26. Spojení do Aucklandu bylo na Gatu B29, takže jsme ho našli během chvilky a nemuseli se naštěstí nikam přemísťovat. Využili jsme letištní Free Wifi, abychom dali do ČR vědět, že jsme v pořádku, prošli jsme část letiště a našli supr místo připomínající park. V ČR v parku najdete nejvíc povalující bezdomovce, ale v Dubaji na letišti byste se možná divili, komu nedělá problém se tam vykydnout a využít toho, že se po přeletu můžete rovně natáhnout. Mezi nima jsme byli i my. Náš boarding time byl až v 9:20 hod. a bylo teprve před půl 7 ráno. Takže jsme si nastavili budíky a schrupli si uprostřed letiště. Já si stihla i po spánku zacvičit jógu 😀

V 9 hod. se vzbudil i Martin a rozhodli jsme se přejít ke Gatu 29. Doufala jsem, že se připojím zase k Wifi, protože tam fungovala skvěle. Jen co jsme přišli, tak se nám něco nezdálo. Gate byl prázdný, nikde nikdo. Šli jsme zkontrolovat tabuli s navazujícími lety a co myslíte? Náš Gate se změnil na Gate C11. Supeeeeer! Sice jsme měli čas ale přidali jsme do kroku, protože jsme nevěděli, zda nebudeme muset na jiný Gate přejíždět metrem. Měli jsme štěstí, že ne, ale abych vám to objasnila, tak B29 byla na konci jedné strany terminálu a my přecházeli úplně na druhou stranu a že to není malý letiště…to je vám doufám jasný 😀 Ale žádný drama se nekonalo. Na Gatu bylo narváno, navíc ještě nějaká speciální kontrola se scannerama (ani nevíme na co),
ale jinak v pohodě.

Po nastoupení do letadla jsme si říkali, že máme trochu zpoždění, protože odlet byl naplánovaný v 10:05 hod. a my v 10:25 ještě nevyjeli. Později pilot oznámil, že se omlouvá za zpoždění, ale že je potřeba doplnit palivo a bude to trochu déle trvat. Po tomhle oznámení jsem si jen říkala, že je mi jedno, jak dlouho bude zpoždění trvat, hlavně ať natankujou tak, aby nám šťáva nedošla před Novým Zélandem 😀

Z Dubaje do Aucklandu (16ti hodinový let)

Při vyslovení 16ti hodinového letu mnoha lidem z okolí naskočí husí kůže a podotknou, že tak dlouho by letadlem nikdy necestovali. I já se toho bála, ale uklidňovala jsem se tím, že normálně v práci člověk sedí třeba 8 hodin a někdy i mnohem déle. Potom může následovat 8 hodin spánku. Velkým plusem bylo, když nám letušky rozdali taštičku, ve které jsme každý měl pásku na oči, špunty do uší, teplé ponožky, informační nálepky a kartáček na zuby s pastou.

Let jsme nakonec dobře zvládli. 3x jsme se prošli po letadle, chvilku jsme sledovali maminku se zhruba ročním miminkem, jak oni to zvládají a musím říct, že celkově byl náš let klidný. Nikdo hlasitě nechrápal, žádné dítě v kuse neřvalo a 3x se podávalo jídlo (oběd, pizza jako snack a snídaně).

Já si stihla rozepsat 2 články a upravit několik fotek a videí v PC. Samozřejmě ani tady nechyběla filmotéka. Martin tentokrát zvolil Aquamana a já Five Feet Apart (další film, který jsem měla na seznamu, že se na něj musím podívat)……a samozřejmě zase další doják, u kterého mohu s klidným srdcem přiznat, že jsem bulela jak želva. (tip pro ty z vás, kteří by měli náladu na něco takového koukat)

Před přistáním se nám nevyhlo vyplnování příletové karty, což je další aktivita, kterou zaberete trochu času v letadle. 🙂

Kategorie: Blog