I když mnozí ani nedoufali, že se někdy s Malajsií rozloučíme, čas loučení přišel a nám nezbylo nic jiného než se smířit s tím, že některé naše otázky zůstanou nezodpovězené….
V dnešní době je ale cestování tak dostupné, že nebude problém se sem opět přijet podívat. I kdyby to tentokrát mělo být jen na 2 týdenní dovolenou. Lidé, kultura, příroda a jídlo…to je něco kvůli čemu se do Malajsie vždycky s chutí přijedeme podívat 🙂
Kočičky
Úplně nejtěžší loučení jsme měli s našema čtyřnohýma kamarádama. A i když jsme si je zezačátku tolik nepřipouštěli k tělu, časem jsme si na sebe navzájem zvykli. Obzvlášť když ty ratolesti pipláte od malička, zažíváte s nima nemoci, odchod matky, kastraci i krátkodobá odloučení a opětovná shledání. A pokud někdo říká, že se kočky nedají vychovat, tak věřte, že dají. Když něco provedli, moc dobře věděli, co je bude čekat. Stejně tak jako když jsme zaklepali na modrý talířek. Věděli, že dostanou konzervu s masem a přiběhli i z druhé strany zahrady.
Teď jsme na jiném místě a to, že se vám někdo plete pod nohama, tulí se a dělá kotrmelec, abyste zaznamenali, že si s vámi chce právě teď hrát, nám hrozně moc chybí a je nám smutno. Dokonce nás 2x čičiny zachránili, protože jednou jsme měli kobru v pokoji a jednou před pokojem a protože jsme to nechali na přírodě, kočičí gang byl lepší než had.
Zároveň si vybavujeme i úsměvné a komické příhody, které jsme s nima zažili. Jedna z posledních byla taková, že ta nejvíc chundelatá kočka (jediná holka) se zamilovala do Martina a všude ho pronásledovala. A takhle to bylo, i když pracoval, a protože jednoho dne betonoval bazén, tak do toho čerstvýho betonu skočila…no co dodat (byl dost tekutý) a jediné na co se zmohla, bylo jen s vytřeštěnýma očima zvolat smutné MŇAU!
PS: o půlhodinovém prosebném mňoukání během sprchy vám už nemusím vyprávět, ale pořád jsem si řikala, že je to pro ni lepší, než kdyby jí ten beton ztvrdnul.
A jinak co se týče těch jejich malajských jmen, tak jsme jim časem přidělili jiná jména, která tak nějak vyplynula sama od sebe..
IKAN – v překladu RYBA, nejvíc chundelatá kočka, jediná holka, Martin byl jediný, na koho nebyla zlá, od nikoho se nenechala pochovat, ale s Martinem se tulila i v posteli, novým jménem CHLUPATÁ/ CHLUP/ STALKERKA/ STÍHAČKA
ROTI – v překladu CHLEBA, můj nejoblíbenější mazlící kocourek, zároveň nejvíc umňoukaný a vystrašený, a i když jsme mu pomáhali, aby si sám chytil myš, jenom na ni zamňoukal, seděl na místě a koukal, zkrátka na kluka se choval, jak vystrašená holka, novým jménem BUZÍK
AYAM – v překladu KUŘE, před kastrací největší rváč a samotář, časem se ale zmírnil, když jsme přijeli v květnu do Malajsie zpět, zjistili jsme, že měl spálený nos, takže novým jménem SPÁLENEJ, ale po kastraci se tolikrát oblizovat na určitých partiích těla, že jsme ho přejmenovali na HONIBRKA, já mu ještě občas říkala FEŤÁK, protože pokaždé když jsem si štípance od komárů natírala nějakou místní větrovou mastičkou, přiběhl, začal čuchat, mastičku slízal a pak se spokojeným výrazem ležel na zádech jako kdyby byl v rauši 😀
BILIS – v překladu ANČOVIČKA, největší Martinův oblíbenec (malá puma) a šéf celého kočičího gangu, už od malička vyháněl starší kocoury, staral se o ostatní sourozence, když něco ulovil, podělil se s nimi, novým jménem ČERNOUŠEK/ ČERNOCH
Jen jsme si tak říkali, jak to budou dělat jiní dobrovolníci. My jsme na ně odmalička mluvili česky a taky na nás jediný reagovali…pokud je někdo osloví jejich původními jmény, vůbec nevědí, co se děje.
Rozlučka s místníma
Kdo jezdí na dovolenou do ciziny, pozná především místa určená pro turisty. Cestovatelům se podaří obvykle nahlédnout i do míst, kde se sdružují pouze místní. Zezačátku na nás v těchto místech koukali především tak, jestli jsme si náhodou nespletli místo. Když ale ta místa navštěvujete pravidelně půl roku, už vás tam velice dobře znají a pouze si ověří, zda si objednáte jako obvykle. A protože jste jejich pravidelný zákazník, určité slevy a bonusy jsou už jen malinkou třešničkou na dortu. Proto nás i tahle loučení velice mrzela. Tyhle místa v Čechách nenajdeme.
Místo, kam si zajedete, když se vám nechce dělat snídaně a stojí vás dohromady za 2 lidi do 50 korun. Máte možnost vybrat si slanou nebo sladkou verzi.
Když jste ve městě a máte chuť na vynikající domácí vývar, rýži a kuřecí maso k obědu (POZOR – zní to jednoduše, ale kuchař nám svěřil tajemství, že je potřeba celkem 27 ingrediencí a vše se dělá čerstvé).
A ještě místo, které máte ve vzdálenosti asi 250 metrů a víte, že je otevřené od snídaně do večeře, obsluhují vás 3 tety a už při vstupu vás informují, jestli dneska tu vaši oblíbenou nudlovou polévku mají nebo ne. Já a s mojí objednávkou BIHUN SUP jsem byla proslulá 😀 A když jsme se trefili na večeři do správného dne, mohli jsme si vychutnat atmosféru okořeněnou tím, že jedna teta zapnula televizi, naběhla nekonečná asijská telenovela, všichni si sedli před obrazovku a občas se přišel podívat v županu i další strejda s tetou od vedle z baráku.
Tohle ani na vesnici nezažijete! Jak my jsme tyhle večery milovali.
Kuala Lumpur
Co k tomu ještě dodat na závěr….
Protože jsme sledovali ceny letenek, měli jsme ještě krátkou zastávku v Kuala Lumpur. Po 8 měsících jsme se zašli podívat na dvojčata a prošli si historické centrum KL, abych mohla natočit i nějaká videa. Při odpoledním odpočinku v parku pod “dvojčaty” nás navíc zachytily 2 skupinky studentů, kteří nás poprosili, zda by s námi mohli natočit rozhovor. Neměli jsme s tím sebemenší problém, jen jsme všechny hezky překvapili tím, jak dlouho už v Malajsii jsme, kolik toho známe a že umíme i něco v jejich jazyce říct. Zřejmě jsme budili dojem, že jsme tam na krátké dovolené jako obyčejní turisti z Evropy 🙂
Ubytování jsme měli vskutku neobvyklé. Martin objevil hotel, kde se ve sdíleném pokoji nacházela tzv. soukromá rakev pro každého. A protože nejsme naštěstí žádní klaustrofóbici, rozhodli jsme se to vyzkoušet. Pokud vám nevadí sdílené pokoje, ale zároveň chcete soukromí, tenhle hotel to splňuje. Navíc byl jen kousíček od metra a my byli za 15 minut přímo v centru KL.
